Den, kdy vzniklo Československo (a Masaryk u toho nebyl)

Pondělí 28. října 1918, Praha. Ve vývěsce novin na Václavském náměstí visí cedule s jediným slovem. Příměří. Lidé se zastavují, volají další a za chvíli se náměstím nese: Rakousko kapitulovalo!

Jenže Rakousko nekapitulovalo. A přesto byl do večera na světě nový stát. A zvláštní je, kdo u toho nebyl.

Masaryk byl v Americe. Beneš a předseda Národního výboru Kramář ve Švýcarsku. Štefánik v Japonsku.

Jak může vzniknout stát, když jeho nejslavnější zakladatelé jsou na druhém konci světa? Projdeme ten den hodinu po hodině. A cestou uvidíš, které představy o osmadvacátém říjnu nesedí.

Ten den ale nezačal na náměstí. Začal brzy ráno telefonem. Kolem šesté volá šéf Sokola Josef Scheiner advokátovi Aloisi Rašínovi. Všechno je připraveno.

Rašín přitom ještě před dvěma lety seděl ve vídeňském vězení, odsouzený k smrti za velezradu. Spolu s Kramářem. V roce 1917 je císař amnestoval. Rašín zavolá dalším a sejdou se u Antonína Švehly, předsedy agrární strany.

Plán je jednoduchý. Až přijde zpráva, že Rakousko kapitulovalo, převezme vládu Národní výbor a vyhlásí samostatný stát. To je skupina českých politiků z velkých stran, která na tuhle chvíli čeká už od léta. A první krok?

Žádný Pražský hrad. Žádná kasárna. Obilí. Kolem deváté přicházejí Švehla a sociální demokrat František Soukup do Válečného obilního ústavu.

Ten úřad za války rozděloval obilí a mouku. A kdo měl v roce 1918 obilí, měl obrovskou moc. Po čtyřech letech války měli lidé hlad. A jídlo z Čech odjíždělo do Vídně.

Švehla se Soukupem svolají úředníky a oznámí jim, že úřad teď patří Národnímu výboru. Bez jediné zbraně. Úředníci poslechnou. Možná si přitom mysleli, že to souvisí s plány císaře.

Ten totiž před necelými dvěma týdny slíbil, že z rakouské části říše udělá spolkový stát. A zatímco Švehla přebírá obilí, krátce po deváté zazvoní Rašínovi telefon. Volá redakce z Vídně: Rakousko kapitulovalo.

Kapitulace. To slovo letí Prahou rychleji než telegram. Jenže co se doopravdy stalo? Rakousko-uherský ministr zahraničí Gyula Andrássy poslal americkému prezidentovi Wilsonovi odpověď.

Dnes se jí říká Andrássyho nóta. Wilson ještě v lednu sliboval národům monarchie jen samosprávu uvnitř říše. V říjnu ale napsal, že to nestačí. O svém osudu mají rozhodnout samy.

Výslovně jmenoval Čechoslováky a Jihoslovany. Andrássy v nótě tenhle Wilsonův názor přijal. A požádal o jednání o míru a o okamžité příměří. Požádal.

Žádná kapitulace. Boje tím neskončily. Příměří se podepsalo až o necelý týden později, 3. listopadu, ve vile u italské Padovy. A platit začalo o den později.

A americké vládě ve Washingtonu nótu úředně předali až 29. října. To už v Praze stál nový stát. V pražských ulicích se ale šířilo hlavně jedno: válka skončila. Redakce novin Národní politika vyvěsí na Václavském náměstí ceduli Příměří, ještě než nótu stihne celou přeložit.

A Praha vybuchne radostí. Lidé si připínají červenobílé stuhy. Z obchodů a úřadů strhávají dvouhlavé orly, symbol monarchie. Někteří rozbíjejí skleněné vývěsní tabule s německými nápisy.

A tady je důležitá věc. Omyl jen otevřel dveře. Národní výbor měl připravený plán, co udělat, až ta chvíle přijde. A teď usoudil, že nastala.

V půl dvanácté se Národní výbor sejde a rozhodne: převezme správu samostatného státu. Jeho předseda Karel Kramář ale v Praze není. Odjel o pár dní dřív do Ženevy na schůzku s Edvardem Benešem. Takže celý den vedou čtyři muži.

Rašín, Švehla, Soukup a Jiří Stříbrný. A k nim pátý, slovenský lékař Vavro Šrobár. Do Prahy přijel právě ten den a byl mezi nimi jediný Slovák. Dnes se jim říká muži 28. října.

Kolem poledne jdou na místodržitelství, tedy do rakouského úřadu, který zemi spravoval. Místodržitel zrovna odjel do Vídně, takže je přijme jeho zástupce. Oznámí mu, že teď vládne Národní výbor. A zástupce se nebrání.

Pak zamíří do zemského sněmu. Ve velkém sále, kde se za pár týdnů sejde parlament nového státu, leží pytle mouky a brambory. Za války tam byl sklad. Muži 28. října nařídí uklidit.

Na Václavském náměstí mezitím u sochy svatého Václava mluví kněz a poslanec Isidor Zahradník. Pak i Soukup se Stříbrným. Prohlásí samostatný stát a prosí dav o klid. Hlavně ať nikdo neubližuje Němcům a Židům.

A armáda? V Praze pořád stojí rakouské vojsko. Odpoledne pošle velitel posádky vojáky na náměstí. Pak je zase stáhne.

Večer se Národní výbor dohodne s vojenskými veliteli. Čeští vojáci přejdou pod velení Josefa Scheinera, ostatní oddíly si zatím ponechá rakouské velitelství. A stráž na vojenském velitelství převezmou sokolové. Převzetí úřadů se v Praze obešlo bez boje.

A večer v Obecním domě podepíše pětice první zákon nového státu. Rašín ho napsal v noci předtím. Začíná větou: Samostatný stát československý vstoupil v život. A Národní výbor vydá provolání k lidu.

Lide československý! Tvůj odvěký sen stal se skutkem. Zákon má pět krátkých článků. A jeden z nich je překvapivý.

Všechny dosavadní zákony a nařízení zůstávají prozatím v platnosti. Nový stát tedy převzal staré zákony, úřady i úředníky. V českých zemích rakouské, na Slovensku pak uherské.

Aby se správa nezastavila. A něco v tom zákoně chybí. Neříká, jestli bude nový stát republika.

Nemá prezidenta. Nemá hranice. O jeho podobě měli rozhodnout i lidé, kteří tou dobou byli v Americe, v Ženevě a v Tokiu.

Pojďme na mapu. Kde byli 28. října lidé, kteří za války usilovali o samostatný stát v cizině? A na konci se podíváme na pět představ o osmadvacátém říjnu, které nesedí. Tomáš Garrigue Masaryk, osmašedesát let, byl ve Spojených státech.

Z Rakouska-Uherska odjel už v prosinci 1914. Od té doby přesvědčoval vlády Dohody, že Češi a Slováci potřebují vlastní stát. Dva dny před pražským převratem stál ve Filadelfii na schodech Independence Hall. V budově, kde Američané kdysi podepsali svou Deklaraci nezávislosti. Předčítal tam společné prohlášení národů střední Evropy.

A dvanáctkrát k tomu zazvonila kopie amerického Zvonu svobody. Edvard Beneš, čtyřiatřicet let, byl v Paříži hlavním diplomatem odboje. Československá národní rada, ve které s Masarykem a Štefánikem působil, byla taková vláda bez státu. V říjnu se prohlásila za prozatímní vládu a Beneš se stal ministrem zahraničí.

A právě osmadvacátého ráno přijel do Ženevy na schůzku s Kramářem. Milan Rastislav Štefánik, astronom, letec a generál francouzské armády, byl v Tokiu. Cestoval za legionáři na Sibiř. A jejich prozatímní vláda už samostatnost vyhlásila.

Deset dní předtím, 18. října. Dnes tomu prohlášení říkáme Washingtonská deklarace. Napsal ho hlavně Masaryk ve Washingtonu, ale je datované v Paříži, kde vláda sídlila.

A stojí v něm: československý stát bude republikou. Takže máme dvě vyhlášení. Jedno v cizině, bez kousku vlastní země.

A druhé v Praze, s úřady a obilím, ale bez rozhodnutí, jak bude stát vypadat. Proč by ale někdo bral vážně vládu, která nemá ani kus země? Protože měla armádu.

Za války se z Čechů a Slováků v zajetí a v emigraci stávali vojáci. Vznikly československé legie, v Rusku, ve Francii a v Itálii. Podle různých sčítání jimi prošlo zhruba devadesát až sto tisíc mužů. V červenci 1917 u Zborova na Ukrajině prorazila československá brigáda rakousko-uherské linie.

O rok později, v květnu 1918, hodil na nádraží v Čeljabinsku někdo z vlaku se zajatci kus železa a těžce zranil legionáře. Legionáři útočníka na místě zabili. Místní sovětské úřady pak zatkly několik legionářů a jejich kamarádi obsadili město. Z incidentu na nádraží se brzy stala válka s bolševiky.

A koncem léta legie spolu s ruskými protibolševickými oddíly ovládaly železnici od Volhy až k Tichému oceánu, včetně Transsibiřské magistrály. Psaly o tom noviny na Západě. Armáda bez státu, uprostřed Sibiře. Vojenské úspěchy pomáhaly odboji získávat uznání během celého roku 1918. Francie v červnu uznala právo Čechů a Slováků na nezávislost a Národní radu jako základ jejich budoucí vlády.

Británie v srpnu uznala Čechoslováky za spojenecký národ. A Spojené státy v září uznaly Národní radu dokonce za faktickou vládu, která vede válku. Ve zdůvodnění výslovně zmínily organizovaná vojska. Tohle je vlastně hlavní trik celého příběhu.

Stát se stavěl jako most, ze dvou břehů najednou. Venku Masaryk, Beneš, Štefánik a legie sbírali uznání. Doma Národní výbor chystal, jak převzít úřady.

28. října vyhlásil stát a hlavní úřady převzal. Domácí polovina mostu stála. Zbývalo obě poloviny spojit.

A spojily se v Ženevě. V hotelu u jezera jedná od osmadvacátého do jedenatřicátého října Beneš s pražskou delegací. Jsou v ní i Kramář a Václav Klofáč. Kramář přitom dlouho počítal spíš s monarchií.

V Ženevě ale souhlasí: nový stát bude republika. Prezidentem bude Masaryk, předsedou vlády Kramář. Jedenatřicátého října to podepíšou. Beneš to později označil za poslední a nejdůležitější uznání.

Uznání od Prahy. 14. listopadu se v Praze poprvé sejde Národní shromáždění. V tom sále, kde ještě nedávno ležely brambory. Prohlásí republiku a Masaryka zvolí prezidentem.

A Masaryk u toho zase není. Je pořád v Americe. Domů se vydá až po zvolení. 20. prosince vystoupí z vlaku v Horním Dvořišti na hranici a druhý den přijede do Prahy.

Skoro dva měsíce po vzniku svého státu. Štefánik při návratu domů zahynul. 4. května 1919 se jeho letadlo zřítilo nedaleko Bratislavy.

Jenže osmadvacátým říjnem nic nekončilo. Nový stát ještě neovládal celé území, které si nárokoval. 30. října se v Martině sešla Slovenská národní rada a přihlásila se ke společnému československému státu. O pražském převratu ale nevěděli.

Zprávu z Prahy dostali až večer, když už měli deklaraci přijatou. A samotné Slovensko bylo potřeba teprve převzít. V roce 1919 se tam bojovalo s maďarským vojskem. V novém státě žily také přes tři miliony Němců.

Jejich zástupci v pohraničí hned koncem října vyhlásili vlastní provincie, třeba Deutschböhmen, a chtěli patřit k novému Německému Rakousku. Československé vojsko je obsadilo v listopadu a prosinci, místy po ozbrojených střetech. A s Polskem se v lednu 1919 krátce bojovalo o Těšínsko. Hranice pak potvrzovaly mírové smlouvy a další mezinárodní rozhodnutí.

S Rakouskem v září 1919, s Maďarskem v červnu 1920 a o Těšínsku se rozhodlo v létě téhož roku. Takže stát se zrodil za jeden den. Ale jeho hranice se ustalovaly ještě skoro dva roky.

Na závěr slíbených pět představ o osmadvacátém říjnu, které nesedí. Za prvé: 28. října vyhlásil stát Masaryk. Nevyhlásil. Byl v Americe.

Jeho prozatímní vláda sice vyhlásila nezávislost už 18. října, ale v Praze stát vyhlásil Národní výbor. A prezidentem byl Masaryk zvolen až 14. listopadu. Za druhé: Rakousko-Uhersko ten den kapitulovalo. Nekapitulovalo.

Andrássyho nóta přijala Wilsonův názor na práva národů a žádala o příměří. Boje sama nezastavila. Příměří se podepsalo až 3. listopadu. Za třetí: 28. října vznikla republika.

Washingtonská deklarace ji sice slibovala, ale pražský zákon podobu státu neurčil. Ústavně republiku zakotvila až prozatímní ústava v polovině listopadu. Za čtvrté: v Praze vlály vlajky s modrým klínem. Ty ještě neexistovaly.

Lidé mávali bíločervenými prapory. Modrý klín přibyl až v březnu 1920. A za páté: všechno proběhlo zcela bez násilí. V Praze se převzetí úřadů obešlo bez boje, ale ničily se německé nápisy a vývěsní tabule. A o hranice nového státu se pak ještě měsíce bojovalo.

A malá tečka na konec. Svátkem je osmadvacátý říjen od roku 1919. Komunisté z něj na začátku padesátých let udělali hlavně Den znárodnění. Státním svátkem se znovu stal až v roce 1988. Rok před sametovou revolucí. Takže jak vznikne stát, když jeho nejslavnější zakladatelé jsou na druhém konci světa?

Jako most stavěný ze dvou břehů. Venku ho stavěli diplomaté a vojáci. Doma Národní výbor, který ráno neposlal nikoho dobývat hrad, ale obilní úřad.

Slováci se v Martině přihlásili ke společnému státu po svém. A když cedule s nápisem Příměří otevřela dveře, doma byli připravení. A teď ty.

Odkud jsi? A víš, jak se o novém státě dozvěděli u vás? Napiš mi to do komentářů.