Co se děje s tělem, když nespíš?

Ráno v sedm vstaneš. Teď je půlnoc a ty jsi vzhůru už sedmnáct hodin. V některých testech reakcí jsi teď na tom podobně jako člověk s půl promile alkoholu v krvi. A to tě čeká ještě celá noc.

Co se v těle děje dál? Za den? Za dva? Za tři?

Jeden americký student kdysi vydržel vzhůru jedenáct dní. Pojďme se podívat dovnitř těla, hodinu po hodině. A na konci zjistíme, jestli se z nespaní dá opravdu umřít.

Začněme ráno v sedm. Proč se nám večer vůbec chce spát? Mozek celý den pracuje a hromadí se v něm látky, které ho postupně uspávají. Jednou z nich je adenosin.

Představ si ho jako písek v přesýpacích hodinách. Čím déle jsi vzhůru, tím víc písku napadá a tím víc se ti chce spát. Vědci tomu říkají spánkový tlak. Proti němu ale stojí druhá síla: vnitřní hodiny.

Řídí, kdy je tělo nastavené na den a kdy na noc. Přes den tě drží ve střehu, a tak zvládneš fungovat, i když už písku napadalo hodně. V noci ale povolí. A přesýpací hodiny vyhrají.

Kofein funguje jako falešný klíč. Obsadí v mozku místa, kam by se jinak navázal adenosin, a ty únavu na nějakou dobu necítíš. Adenosinu ale neubude. Počká si, až kofein vyprchá.

Přesýpací hodiny otočí teprve spánek. A co když je neotočíš? V laboratoři se to dá změřit. Čím déle do noci jsi vzhůru, tím víc v průměru přibývá okamžiků, kdy mozek na podnět nezareaguje včas.

Říká se jim výpadky pozornosti. Kolik jich zrovna je, kolísá i podle vnitřních hodin. Ale směr je jasný.

Půlnoc. Sedmnáct hodin vzhůru. Vědci v Austrálii porovnávali tytéž lidi po probdělé noci a po alkoholu. Po sedmnácti až devatenácti hodinách bdění dopadli v některých testech stejně jako s půl promile, nebo hůř.

A v jiné studii, v testu koordinace ruky a oka, odpovídalo čtyřiadvacet hodin bdění zhruba jednomu promile. Nejhůř je k ránu. Spánkový tlak je vysoký a vnitřní hodiny jsou zrovna na dně. Pak se stane zvláštní věc.

Ráno se vnitřní hodiny znovu rozjedou a ty chytíš druhý dech. Cítíš se líp. Jenže písek v přesýpacích hodinách nikam nezmizel. A celou dobu na tebe číhá mikrospánek.

Několik sekund, kdy mozek usne, i když máš třeba otevřené oči. Často o něm vůbec nevíš. Při 90 kilometrech za hodinu ujede auto za tři sekundy přes 70 metrů. A nikdo ho neřídí.

Ještě podivnější věc zachytili vědci u několika pacientů s epilepsií, kteří měli kvůli vyšetření elektrody přímo v mozku. Po probdělé noci reagovaly některé nervové buňky těsně před chybou pomaleji a utlumeně. Jako by si zdřímly, zatímco zbytek mozku bděl. U potkanů je to vidět ještě jasněji.

Skupiny neuronů se na okamžik vypnou, i když zvíře je vzhůru a pobíhá. Mozek tedy nemusí usínat najednou. Jeho části můžou dřímat, i když navenek ještě bdíš.

Mezitím se v mozku něco nestalo. Něco, co by se ve spánku stát mělo. Aspoň podle jedné známé teorie o tom, proč spíme: mozek se ve spánku čistí. V roce 2013 vědci pozorovali myši.

Ve spánku se prostor mezi jejich mozkovými buňkami zvětšil zhruba o 60 %. Tekutina, která mozek omývá, jím pak proudila snáz a odpad odnášela rychleji. Třeba beta-amyloid, úlomek bílkoviny, který se hromadí u Alzheimerovy nemoci. Ve spánku mizel z mozku dvakrát rychleji než v bdělém stavu.

Tomuhle odtokovému systému se říká glymfatický. A u lidí? Na snímcích z magnetické rezonance vědci viděli, že ve spánku proudí mozkomíšní mok v pomalých vlnách. A u dvaceti dobrovolníků byl po probdělé noci na snímcích PET signál beta-amyloidu v některých částech mozku asi o 5 % silnější.

V jiném malém pokusu vzrostla v mozkomíšním moku hladina bílkoviny tau, také spojované s Alzheimerovou nemocí. Zhruba o polovinu. Vyšší hladina ale sama neříká, jestli se látka hůř odplavovala, nebo jí buňky víc uvolnily. Neznamená to, že jedna probdělá noc způsobí Alzheimerovu nemoc.

To nikdo neprokázal. A v roce 2024 přišel tým z Londýna s měřením na myších, podle kterého se z mozku ve spánku vyplavovala testovací látka naopak pomaleji. Jiní vědci jejich metodu kritizují a spor pokračuje. Novější pokus u třiceti devíti lidí ale představu nočního úklidu podpořil.

Jak přesně úklid funguje, se ale dál zkoumá. Jenže tady je háček. Skoro všechno, co jsme zatím viděli, pochází z měření po jedné nebo dvou probdělých nocích. Delší pokusy jsou dnes vzácné.

O tom, co se děje po několika dnech bez spánku, víme hlavně ze starých pokusů z minulého století. A z jednoho známého případu: jedenáct dní bez spánku. A na konci se dostaneme k otázce, jestli se z nespaní dá umřít.

Druhý den odpoledne. Jsi vzhůru už přes třicet hodin. Jsi taky podrážděný. Má to svůj důvod.

Amygdala je malá část mozku, která hlídá nebezpečí a reaguje na nepříjemné věci. V jedné studii si lidé po pětatřiceti hodinách bez spánku prohlíželi čím dál nepříjemnější obrázky. Jejich amygdala reagovala asi o 60 % silněji než u odpočatých. A hůř fungovalo její spojení s čelní částí mozku, která ji normálně krotí.

To může být jeden z důvodů, proč tě po probdělé noci vytočí i maličkost. Hůř si taky pamatuješ nové věci. Hipokampus, část mozku, která nové vzpomínky zapisuje, pracoval po probdělé noci méně. Při pozdějším testu poznali odpočatí víc než osm z deseti obrázků, které předtím viděli.

Nevyspalí jen asi tři čtvrtiny. A dostaneš chuť na vydatné jídlo. Lidé po probdělé noci toužili hlavně po kalorických jídlech. V mozku u toho silněji reagovala amygdala a čelní kůra méně.

Pokusy s krátkým spánkem k tomu přidávají hormony. Leptinu, který hlad tlumí, ubylo. Ghrelinu, který hlad budí, přibylo. Jiné studie to ale tak jasně nepotvrdily.

Spolehlivější je jiné zjištění: lidé po krátkém spánku v průměru snědí víc. Podle souhrnu studií asi o 385 kilokalorií denně. A ještě cukr. Po jediné noci se čtyřmi hodinami v posteli reagovalo tělo hůř na inzulin.

To je hormon, který pomáhá dostat cukr z krve do buněk. A imunita? Tady pozor. Nejsilnější data nejsou z nespaní celé noci, ale z krátkého spánku několik nocí po sobě.

V jednom pokusu dostali dobrovolníci do nosu virus rýmy. Ti, kdo předtím spali nanejvýš šest hodin, se nachladili výrazně častěji než ti, kdo spali přes sedm hodin. A po očkování proti chřipce měli lidé po několika krátkých nocích za deset dní méně než polovinu protilátek. Po dospání už za tři až čtyři týdny vědci průkazný rozdíl nenašli.

Ráno po druhé noci bez spánku. Čtyřicet osm hodin vzhůru. Ve starších pokusech vědci šli ještě dál. Přehledová studie z roku 2018 jich dala dohromady jednadvacet.

Celkem přes 700 lidí. A průběh byl překvapivě podobný. Už mezi čtyřiadvaceti a čtyřiceti osmi hodinami se mění vnímání. Věci mění tvar a velikost, rovné čáry se kroutí.

Lidé jsou úzkostní, podráždění, ztrácejí pojem o čase a připadají si cizí sami sobě. V jednom pokusu měla celá skupina dobrovolníků pocit, že má na hlavě čepici. Žádnou čepici přitom neměli. Po dvou až čtyřech dnech přicházejí propracované halucinace a zmatené myšlení.

A zhruba po třech dnech bludy. To je mylné přesvědčení, kterého se člověk drží, i když vidí důkazy proti. Jeden dobrovolník byl přesvědčený, že ho ostatní účastníci chtějí zabít.

Stav pak připomíná akutní psychózu. Neplatí to jako jízdní řád pro každého. Jsou to rozpětí z různých pokusů.

A dobrá zpráva: u většiny lidí to po pořádném spánku odezní. U všech ale ne. Někteří měli potíže ještě dny nebo týdny potom.

San Diego, konec prosince 1963. Sedmnáctiletý student Randy Gardner se jako školní projekt rozhodne překonat tehdejší rekord v nespaní. Dva kamarádi ho hlídají a měří mu reakce. Později se přidá spánkový vědec ze Stanfordovy univerzity a námořní lékař. Druhý den se Randymu špatně zaostřují oči.

Třetí den je mu zle, mění se mu nálada a hůř koordinuje pohyby. Čtvrtý den je podrážděný, zapomíná a v dopravní značce vidí člověka. Ke konci se mu těžko mluví a myšlenky se mu rozpadají. Když má od stovky pořád odečítat sedm, zastaví se u pětašedesáti.

Zapomněl, co má dělat. A přesto ve flipperu, hře na rychlé reakce, vědce ze Stanfordu podle svých slov většinou porazil. Po 264 hodinách, tedy po jedenácti dnech, Randy usne. Spí přes čtrnáct hodin.

A pak se jeho spánek během několika dní vrátí do normálu. Jedenáct dní spánku zpátky nedospal. Ztracený spánek se totiž nevrací hodinu za hodinu. Po dlouhém bdění je spánek hlavně hlubší, nejvíc v první části noci.

Má to ale háček. Mozek mu nikdo neměřil nepřetržitě. Vědec ze Stanfordu později připustil, že měl Randy nejspíš mikrospánky. Pár sekund tady, pár sekund tam.

A nebyl to ani nejdelší pokus. Guinnessova kniha rekordů evidovala i delší. V roce 1997 je ale přestala zapisovat. Kvůli nebezpečí pro zdraví.

A teď otázka z úvodu. Dá se z nespaní umřít? U zvířat ano. V osmdesátých letech nechávali američtí vědci potkany nespat na otáčivém disku nad vodou.

Potkani jedli víc než normálně, a přesto hubli. Během jedenácti až dvaatřiceti dnů všichni uhynuli, nebo je museli utratit. V roce 2020 našli vědci u much a myší se silně omezeným spánkem ve střevě hromadění reaktivních forem kyslíku. To jsou molekuly, které v nadbytku poškozují buňky.

Mouchy, které k tomu dostaly antioxidanty, žily i skoro bez spánku normálně dlouho. A u lidí? Upřímná odpověď zní: nevíme. Kontrolovaný pokus, který by to prokázal, nemáme.

A byl by neetický. Existuje sice vzácná dědičná nemoc, při které se lidem postupně těžce naruší spánek a nakonec umírají. Jenže tu způsobuje chybně sbalená bílkovina, která ničí část mozku zvanou thalamus. Že by zabíjelo samotné nespaní, to nedokazuje.

Skutečné nebezpečí je přitom mnohem obyčejnější. Pár sekund mikrospánku za volantem. Podle odhadů Evropské komise přispívá únava řidičů k patnácti až dvaceti procentům vážných nehod. A teď ta nejzrádnější část.

V jednom pokusu měli lidé dva týdny na spánek jen šest hodin denně. Jejich pozornost se zhoršila jako po celé probdělé noci. Při čtyřech hodinách denně jako po dvou nocích. A sami se přitom cítili jen trochu ospalí.

Vzpomeň si na půl promile z úvodu. Pocit, že jsi v pohodě, je po probdělé noci ten nejméně spolehlivý přístroj v celém těle. Jaký je tvůj rekord bez spánku?

A co se ti přitom dělo? Napiš mi to do komentářů. A pošli to někomu, kdo tvrdí, že mu stačí čtyři hodiny.