Proč se potopil Titanic?

Díry, kterými do Titaniku teklo moře, byly podle pozdějších měření sonarem úzké trhliny. Dohromady měly asi jeden metr čtvereční. Méně než obyčejné dveře. A přesto se největší loď své doby za necelé tři hodiny potopila.

Zemřelo zhruba 1 500 lidí. Jak je to možné? Jak může tak malé poškození potopit tak obrovskou loď?

O Titaniku se vyprávějí desítky příběhů. Klíč od dalekohledu, který nikdo nenašel. Kormidelník, který otočil na špatnou stranu.

Loď, o které všichni tvrdili, že se nemůže potopit. Pojďme se podívat, co z toho je pravda. A krok za krokem ukážu, proč víc než velikost díry rozhodlo její místo.

Neděle 14. dubna 1912. Titanic je pátý den na cestě z anglického Southamptonu do New Yorku. Na palubě je přes 2 200 lidí. Moře je ten večer úplně klidné. Žádné vlny, žádný vítr, žádný měsíc.

Obloha plná hvězd. A je velká zima. Celý den přicházejí bezdrátovou telegrafií zprávy od jiných lodí. Pozor, před vámi je led.

Podle britského vyšetřování přišlo nejméně šest takových varování od pěti lodí. Jenže ne všechna se dostala tam, kam měla. Zpráva, která přišla za 21:40, se podle vyšetřování ke kapitánovi vůbec nedostala. Kapitán Edward Smith o ledu věděl.

Přesto loď jela dál rychlostí asi 22 uzlů, to je zhruba 40 kilometrů za hodinu. Vysoká rychlost, i když ne ta nejvyšší možná. Britské vyšetřování později označilo právě tuhle rychlost za příčinu srážky. Smithe ale neoznačilo za nedbalého.

Tak totiž v těch letech jezdili i ostatní zkušení kapitáni. Byl to zvyk. Nebezpečný zvyk, jak se ukázalo. Když se pak ledovec objevil před lodí, na vyhnutí zbývala podle pozdějšího odhadu necelá minuta.

Krátce před 23:40 večer. Na stěžni v koši stojí dva hlídači. Jeden z nich, Frederick Fleet, najednou uvidí před lodí tmavý tvar. Zazvoní na zvon a zatelefonuje na můstek.

Ledovec přímo před námi! Na můstku se kormidlo otočí, aby loď uhnula doleva. Jenže loď dlouhá přes 260 metrů se neotočí na místě. Podle pozdějšího odhadu ze zkoušek sesterské lodi uběhlo od otočení kormidla do srážky zhruba 37 sekund.

Příď se opravdu stočila. Ale ne dost. Ledovec se otřel o pravý bok lodi, pod hladinou. Mnoho cestujících ten náraz skoro necítilo.

Někdo slyšel jen skřípění. Na palubu prý napadalo trochu ledu. A tady je první slavný příběh. Hlídači v koši neměli dalekohled.

Prý proto, že jeden důstojník odešel z lodi před cestou a klíč od skříňky s dalekohledy si vzal s sebou. Pravda je složitější. Hlídači opravdu dalekohled neměli.

Důstojníci na můstku ale ano. A celý řetízek s klíčem a skříňkou spojuje několik nejistých kroků do jednoho jistého příběhu. Pomohl by dalekohled?

Fleet u vyšetřování řekl, že by to stačilo, aby se ledovci vyhnuli. Jiní svědci tvrdili, že dalekohled slouží spíš k prohlédnutí něčeho, co už vidíte. Odpověď nikdo nezná.

Představ si, jak ledovec rozpáral bok lodi. Většina lidí si představí obrovskou díru přes celou loď. Jenže tak to nebylo. Poškození se táhlo podél boku zhruba v délce 90 metrů.

To ale neznamená jednu 90metrovou díru. Ledovec tlačil na ocelové pláty a ty se v místech, kde byly k sobě přinýtované, rozestoupily. Vznikly úzké škvíry. V roce 1996 prozkoumali vědci vrak sonarem, který vidí i skrz bahno.

Podle jejich výkladu našli šest úzkých otvorů. Dohromady asi jeden metr čtvereční. Zajímavé je, že podobně malou plochu spočítal už v roce 1912 jeden z konstruktérů lodi, Edward Wilding.

Malé otvory, ale v hloubce pod hladinou. Voda tam tlačí silně a dovnitř se hrnula velkou rychlostí. A teď to nejdůležitější.

Ty škvíry nebyly v jednom místě. Byly rozeseté podél přídě. A zasáhly hned několik oddělení lodi najednou.

Trup Titaniku byl rozdělený přepážkami na 16 hlavních oddělení. Kdyby se do jednoho z nich dostala voda, zbytek lodi by ji udržel nad hladinou. Kolik oddělení mohlo zatéct, a loď by pořád plula? Podle britského vyšetřování nejvýš čtyři, a jen ta první na přídi.

Loď by ztěžkla, ale zůstala by na hladině. Jenže ledovec otevřel víc. Voda se dostala do prvních pěti oddělení. A do šestého, do kotelny, teklo taky, jen pomaleji.

Proč pět oddělení znamenalo konec? Představ si formu na led, nakloněnou dopředu. Přepážky v Titaniku totiž nesahaly až nahoru. Končily jen několik metrů nad hladinou.

Když se naplnila první oddělení, přední část lodi klesla. Čím víc klesala, tím níž se dostávaly vršky přepážek. Až jednou voda přetekla přes přepážku do dalšího oddělení.

Pak do dalšího. Jako když přeléváš vodu z jedné přihrádky do druhé. Pumpy proti tomu neměly šanci.

Konstruktér Thomas Andrews, který byl na palubě, prošel loď a kapitánovi oznámil, že se Titanic potopí. Takže víc než velikost děr rozhodlo, kolik oddělení zasáhly. O jedno navíc.

Titanic měl dvacet záchranných člunů. Dohromady pro 1 178 lidí. Na palubě jich bylo přes 2 200. A nebylo to proti předpisům. Pravidla určovala počet člunů podle velikosti lodi, ale tabulka končila u 10 000 registrových tun.

To je míra objemu lodi, ne její váhy. Titanic byl víc než čtyřikrát větší. Předpisy prostě nedržely krok s tím, jak lodě rostly. První člun spustili na moře asi ve tři čtvrtě na jednu v noci.

Spousta z nich odrazila od lodi napůl prázdná. Lidé zpočátku nevěřili, že se tak velká loď opravdu potopí, a do malých člunů se jim v mrazu nechtělo. Britské vyšetřování přesto napsalo, že čluny mohly odvézt víc lidí. A pak je tu loď Californian.

Stála nedaleko, zastavená v ledu. Její telegrafista už šel spát. Na palubě viděli na nebi rakety, ale telegrafistu nikdo nevzbudil. Obě vyšetřování to Californianu vyčetla.

Britské dokonce napsalo, že mohla zachránit mnoho, možná všechny životy. To je ale odhad, ne jistota. Ve 2:20 ráno Titanic zmizel pod hladinou.

Zhruba o dvě hodiny později dorazila loď Carpathia kapitána Arthura Rostrona a začala brát přeživší z člunů na palubu. Kolik lidí zemřelo? Americké vyšetřování napočítalo 1 517. Britské 1 490. Přesné číslo se dodnes liší podle toho, kdo počítal.

Teď se podívejme na nejznámější mýty. A pak nás čeká jedna česká stopa a vrak na dně oceánu. Mýtus první: Všichni tvrdili, že je Titanic nepotopitelný. Napůl pravda.

Odborný časopis o stavbě lodí v roce 1911 napsal, že je prakticky nepotopitelný. Slovo prakticky se pak z vyprávění ztratilo. A slavnou větu, že tuhle loď nepotopí ani sám Bůh, známe hlavně z pozdější vzpomínky jedné cestující. V dobových pramenech potvrzená není.

Mýtus druhý: Kormidelník otočil na špatnou stranu. Tenhle příběh se objevil až v roce 2010, z vyprávění v jedné rodině. Dobová svědectví o ničem takovém nemluví. Rozkaz i otočení lodi odpovídají tomu, jak se tehdy na lodích kormidlovalo.

Mýtus třetí: Kdyby narazil čelně, nepotopil by se. Tohle řekl u vyšetřování sám konstruktér Wilding. Přední část by se zmačkala a lidé ubytovaní vpředu by asi zahynuli, ale loď by podle něj zůstala na hladině. Pozdější výpočty to podporují.

Je to ale odhad, jak by to mohlo dopadnout, ne jistota. A poslední mýtus: Titanic potopila špatná ocel. Vědci z amerického institutu NIST zkoumali kusy oceli z vraku. V ledové vodě byla křehčí a některé nýty obsahovaly hodně strusky.

Mohlo to přispět k tomu, jak se pláty rozestoupily, a ke zlomení lodi. Jak velkou roli to sehrálo, přesně nevíme. Samotná ocel ale potopení nevysvětlí. Rozhodla rychlost, ledovec a místo zásahu.

A co Češi? O Titaniku koluje u nás několik příběhů. Přeživší z Čech, český inženýr, český hudebník. Český rozhlas si v roce 2022 své vlastní archivní příběhy prověřil.

U většiny z nich nenašel žádný důkaz, že ti lidé byli na palubě. Jedna stopa ale doložená je. Jmenoval se Wenzel Linhart, česky Václav. Byl to pekař z Vídně a jel třetí třídou.

Nepřežil. Jeho tělo našli a zapsali pod číslem 298. Pravděpodobně se narodil ve Lhotě v Čechách. To pravděpodobně je důležité: místo narození jisté není. A co se dělo dál?

Po Titaniku se změnila pravidla. V roce 1914 vznikla první mezinárodní úmluva o bezpečnosti na moři. Čluny pro všechny. Nepřetržitá služba u vysílačky na velkých lodích.

Úmluva kvůli válce nikdy nezačala platit, ale stala se základem pravidel, která platí dodnes. A vznikla mezinárodní ledová hlídka, která dodnes sleduje ledovce v severním Atlantiku. Vrak našla až v roce 1985 francouzsko-americká výprava. Leží skoro čtyři kilometry pod hladinou.

A je rozlomený na dvě části. Britské vyšetřování přitom tvrdilo, že se loď potopila vcelku. Dnes vrak pomalu mizí. Kovové konstrukce se rozpadají a obalují je rezavé krápníky, ve kterých žijí bakterie.

Jedna z nich dostala jméno podle lodi. Halomonas titanicae. Takže proč se Titanic potopil?

Ne kvůli obří díře. Úzké škvíry na nešťastném místě zaplavily o jedno oddělení víc, než loď unesla. Ke srážce vedla vysoká rychlost, i když jiné lodě varovaly před ledem.

A k tolika obětem přispěla pravidla, která nepočítala s tak velkou lodí. Který z mýtů o Titaniku jsi znal ty? Napiš mi to do komentářů.