Nejhlubší díra na světě: co doopravdy našli 12 km pod zemí?

Mezi rozpadlými budovami na dalekém severu Ruska je v betonu rezavé kovové víko. Pod ním je díra hluboká přes dvanáct kilometrů. Dole je široká zhruba jako talíř. Je to nejhlubší díra, jakou kdy lidé vyvrtali.

Je hlubší, než je Mariánský příkop. Sovětští vrtaři a vědci na ní pracovali přes dvacet let. Chtěli se dostat do patnácti kilometrů. Nedostali se tam.

Internet má jasné vysvětlení: dole prý uslyšeli křik z pekla. Ukážu ti, odkud se ta historka vzala. Co tam dole doopravdy našli. A proč se dál vrtat nedalo.

Ten příběh se vypráví zhruba takhle. Sovětští vědci vrtají hluboko pod zem. Najednou se vrták začne volně protáčet, jako by narazil na prázdnou dutinu. Dole je prý 1 100 stupňů.

Vědci tam spustí mikrofon. A ten zachytí lidský křik. V roce 1989 ten příběh vyšel v malém finském křesťanském časopise. Převzaly ho další časopisy a kolem roku devadesát o něm mluvila i americká křesťanská televize.

Tady vstupuje do hry norský učitel Åge Rendalen. To vysílání viděl a vadilo mu, že nikdo nic neověřuje. Tak to chtěl vyzkoušet. Napsal televizi dopis.

Tvrdil v něm, že o vrtu psaly norské noviny. A přidal svědka, který prý viděl, jak z díry vyletěla zářící bytost s netopýřími křídly. Televize jeho dopis opravdu použila. Jenže Rendalen si všechno vymyslel.

Norský článek, na který se odvolával, byl o stavebním inspektorovi. Ještě v roce devadesát to sám přiznal. A ta slavná nahrávka křiku? Nikdy se neprokázalo, že pochází z nějakého vrtu.

Kdo ji vytvořil a kdy, se neví. Legenda navíc nesedí ani v základních údajích. Mluví o vrtu na Sibiři, hlubokém skoro 14,5 kilometru, a o vědci jménem Azzacov. Skutečný vrt ale na Sibiři není, tak hluboko se nikdy nedostal a vědec Azzacov není nikde doložený.

Ten skutečný vrt přitom existuje. A to, co se v něm stalo, je zajímavější než jakýkoli démon. Začalo to jednoduchou otázkou. Co je vlastně pod našima nohama?

V šedesátých letech vědci povrch Země znali dobře. Ale co je hluboko pod ním, odhadovali hlavně podle toho, jak se Zemí šíří otřesy. Ze zemětřesení nebo z výbuchů. V různých horninách se otřesy šíří různě rychle.

A když narazí na rozhraní dvou hornin, část se odrazí zpátky. Trochu jako ozvěna. Z takových měření skládali vědci obraz nitra Země. Jenže ozvěna neřekne jistě, z čeho ta vrstva doopravdy je.

Nejpřímější cesta, jak to ověřit: dovrtat se tam a vytáhnout kus horniny nahoru. Američané to zkusili na dně oceánu, kde je zemská kůra nejtenčí. Jejich projekt Mohole se ale dostal jen asi 180 metrů pod mořské dno. V roce 1966 ho zrušili.

Sovětský svaz to zkusil jinak. Vrtat na pevnině. A vybral si poloostrov Kola, kousek od hranic s Norskem. Na povrch tam vystupují horniny staré zhruba tři miliardy let.

Pod zemí jsou ložiska mědi a niklu. A ozvěny tam ukazovaly něco zajímavého. Asi sedm kilometrů pod povrchem měla podle tehdejšího výkladu končit žula a začínat čedič. Těžší, tmavá hornina, ze které je třeba dno oceánů.

Kdo by se tam dovrtal, poprvé by tu hranici držel v ruce. Vrtat se začalo 24. května 1970. Vrtnou expedici řídil geolog David Guberman. Byl jejím vedoucím po celou dobu vrtání.

Představ si, že doma vrtáš do zdi. Vrták se točí a ty tlačíš. A teď si představ, že mezi tebou a vrtákem je dvanáct kilometrů trubek. Kdyby se celá ta kolona trubek točila shora, kroutila by se jako špageta.

Proto se na Kolském vrtu točil hlavně vrták dole. Poháněla ho turbína přímo na dně. Shora do trubek čerpali hustou kapalinu, takzvaný výplach. Ten roztáčel turbínu, chladil vrták a vynášel nahoru úlomky horniny.

Trubky byly hlavně hliníkové, lehčí než ocelové. Běžné ocelové trubky by v takové délce byly tak těžké, že by se mohly přetrhnout vlastní vahou. A teď ten nejhorší detail. Vrták se dole rychle opotřebuje.

Aby ho vyměnili, museli vytáhnout všechny trubky nahoru, rozebrat je, nasadit nový vrták a všechno zase spustit dolů. Ve dvanácti kilometrech jim to trvalo osmnáct hodin. Samotné vrtání pak trvalo asi čtyři hodiny. A vrt se prohloubil o sedm až deset metrů.

Skoro celý den práce kvůli deseti metrům. A pak znovu. A znovu. Přesto šli dál.

V roce 1979 předstihli americký vrt Bertha Rogers v Oklahomě, do té doby nejhlubší na světě. Ten skončil v hloubce skoro 9 600 metrů, když vrtaři narazili na roztavenou síru. Podle archivu tehdy někdo zapsal do deníku vrtu: Bertho Rogersová, čao, sbohem.

Koncem roku 1983 překročili dvanáct kilometrů. Pro Sovětský svaz to byla velká chlouba. V létě osmdesát čtyři se v Moskvě konal mezinárodní geologický kongres a vrtání se kvůli němu přerušilo.

Vědci z celého světa se přijeli podívat. Pak se začalo vrtat znovu. A přišlo září 1984.

27. září byl vrt hluboký přes dvanáct kilometrů. Při vytahování se kolona trubek zasekla. A když ji zkoušeli uvolnit, přetrhla se. Dole zůstala turbína s vrtákem.

A k tomu zhruba pět kilometrů trubek. Vytáhnout je se nepodařilo. Zbývala jediná možnost. Vrátit se do hloubky sedmi kilometrů a odtud vrtat vedle starého vrtu novou odbočku.

Pět kilometrů vrtu, roky práce, zůstaly ztracené pod zemí. Kolský vrt proto není jedna rovná díra. Je to spíš strom s několika větvemi. Nová větev se znovu prokousávala dolů několik let.

A kolem roku 1990 dosáhla rekordu. 12 262 metrů. Hlouběji do Země už nikdo nikdy nevrtal. A ani kolský tým se dál nedostal, ať zkoušel, co zkoušel.

Proč? Odpověď souvisí s tím, co tam dole našli. Brzy uvidíš, co vrt zastavilo, a jak malý kousek Země to vlastně je. Nejdřív ale to, co se z hloubky dostalo nahoru.

Z vrtu získávali válečky horniny, takzvaná vrtná jádra. Z velké hloubky ale získali jen asi třetinu délky, kterou vrtali. Někdy jen úlomky. I tak stačily na první velké překvapení.

Vrstva čediče nebyla. V sedmi kilometrech měla skončit žula a začít vrstva čediče. Nezačala. Nebyla tam ani v devíti kilometrech, ani ve dvanácti.

Místo ní tam byly pořád velmi staré horniny, přeměněné teplem a tlakem. Rozpraskané a nasáklé vodou. A právě takové změny v hornině nejspíš dělaly tu ozvěnu, kterou vědci považovali za hranici čediče. Pro vědu to byla důležitá lekce.

Ozvěny z nitra Země se dají vyložit i docela jinak, než se myslelo. A vrt ukázal, který výklad platí aspoň v tomhle místě. Druhým překvapením byla voda. V hloubce devíti až dvanácti kilometrů byla hornina rozpukaná a pukliny vyplňovala horká voda s velkým množstvím rozpuštěných minerálů.

Odkud se tam vzala? Podle vědců se aspoň část mohla uvolnit přímo z minerálů, když je teplo a tlak přeměňovaly. Třetím překvapením byly plyny. S výplachem stoupaly nahoru vodík, helium, dusík a oxid uhličitý.

Čtvrté překvapení bylo nejmenší. Asi šest až sedm kilometrů pod povrchem našli mikroskopické zkameněliny drobných organismů, staré přes dvě miliardy let. Často se píše, že šlo o dvacet čtyři druhů.

Původní vědecký seznam se nám ale dohledat nepodařilo, tak to číslo berme s rezervou. A pak zlato. V hloubce kolem deseti kilometrů ho bylo v hornině víc než jinde, místy až gram na tunu.

Těžit ho tak hluboko by se ale nevyplatilo. Na dně vrtu jsou horniny staré přes dvě a půl miliardy let. To je víc než polovina věku celé Země.

Plán byl patnáct kilometrů. Proč nevyšel? Legenda tvrdí, že dole bylo 1 100 stupňů a vědci v hrůze utekli. Skutečnost byla mnohem obyčejnější.

A pro vrtaře skoro stejně zlá. Za prvé teplo. Čím hlouběji, tím je v Zemi tepleji. Ve dvanácti kilometrech vědci čekali zhruba 100 až 120 stupňů.

Naměřili kolem dvou set. Přesné údaje se mezi zdroji liší, ale bylo to skoro o sto stupňů víc, než předpovídali. 1 100 stupňů z legendy by roztavilo spoustu hornin. Dvě stě stupňů horninu neroztaví.

Ale na vrtáky, trubky a měřicí přístroje je to hodně. Za druhé tlak. Ve dvanácti kilometrech připadá podle jednoduchého odhadu na každý čtvereční centimetr tíha přes tři tuny horniny. Jako kdyby na nehtu stála dvě auta.

A teď to spojme. Při takovém horku a tlaku se hornina chová jinak než na povrchu. Neroztaví se. Ale může se pomalu trvale deformovat, trochu jako hodně tuhá plastelína.

A pod obrovským napětím se ze stěn vrtu zároveň vylamovaly kusy. Vrt tak v nejhlubších místech ztrácel tvar. Místo kulatého byl oválný, místy širší, a ve stěnách vznikaly dutiny. Úlomky mohly zaseknout trubky.

A každé zaseknutí mohlo znamenat ztrátu kilometrů práce, jako v roce osmdesát čtyři. A pak peníze. Přesněji, jejich konec. Nastal rozpad Sovětského svazu.

Podle Gubermana stát přestal vrtání platit v roce 1992. Práce pak ještě pár let dobíhaly, ale hlouběji už se nedostali. Od roku devadesát pět sloužil vrt jako vědecká laboratoř. V letech 2007 a osm ji zavřeli a propustili poslední zaměstnance.

Budovy od té doby chátrají a nad vrtem zůstalo jen to víko. Vrt tedy nezastavili démoni. Zastavilo ho horko, hornina, která se deformovala a vylamovala ze stěn, a nakonec peníze.

Dvanáct kilometrů. Zní to jako obrovská hloubka. Pojďme ji porovnat. Everest je vysoký skoro devět kilometrů.

Dopravní letadla létají zhruba v deseti až dvanácti kilometrech. Mariánský příkop, nejhlubší místo oceánu, má skoro jedenáct kilometrů. Kolský vrt je ještě o víc než kilometr hlubší. A teď celá Země.

Do jejího středu je to přes 6 300 kilometrů. Kdyby Země byla glóbus o průměru jednoho metru, byl by Kolský vrt hluboký asi jeden milimetr. Neprovrtal ani zemskou kůru. Ta je v tomhle místě silná zhruba čtyřicet kilometrů a víc.

Vrt se dostal jen o něco dál než do čtvrtiny. K plášti pod kůrou má hodně daleko. Dnes už existují i delší vrty. Hlavně ropné, v Kataru nebo u ruského ostrova Sachalin.

Jeden z nich měří podle těžařů patnáct kilometrů. Jenže vedou hlavně do strany, ne dolů. Čína v roce 2025 dokončila vrt hluboký 10 910 metrů a další čínský vrt překročil deset kilometrů. Kolský rekord ale podle dostupných údajů pořád drží.

A plášť? K jeho horninám se vědci dostali jinak. V Atlantském oceánu je místo, kde pohyby zemských desek vyzdvihly horniny z pláště skoro až k mořskému dnu. V roce 2023 tam vrtná loď vyvrtala přes kilometr hluboký vrt a vytáhla jádra těchhle hornin.

Nejhlubší díra na světě se k plášti nedostala. Jeho horniny vědci našli tam, kde je k povrchu vyzdvihla sama Země. Kolský vrt tedy peklo nenašel. Našel horkou vodu dvanáct kilometrů pod zemí, horninu, která vrt pomalu ničila, a zkameněliny starší než dvě miliardy let.

Slyšel jsi někdy tu nahrávku zvuků pekla? A věřil jsi jí aspoň trochu? Napiš mi to do komentářů. A pošli tohle video někomu, kdo jí věří dodnes.