Kam se v roce 1584 ztratilo deset dní?

Praha, leden 1584. Je 6. ledna, Tři králové. Lidé si křídou píšou na dveře K+M+B, zhasnou svíčky a jdou spát. Ráno na náměstí vyvolávač čte císařské nařízení. Dnes je 17. ledna.

Deset dní, které nikdo nezažil. Kdo měl v těch dnech narozeniny nebo jmeniny, ten je letos v kalendáři nenašel. A nebyl to vtip. Stejnou noc se tak probudilo celé království.

Nikdo nespal deset dní. Po pondělí přišlo úterý, jako vždycky. A přesto deset dní zmizelo z kalendáře. Kam se poděly?

A kdo je vzal? Stopa vede přes císaře, přes papeže, až k Juliu Caesarovi. A na konci zjistíš, proč dnes někdo slaví Vánoce 7. ledna.

Pachatel se podepsal. Je to císař Rudolf II. 3. prosince 1583 vydal na Pražském hradě mandát: až se bude psát 6. ledna, hned druhý den se má psát sedmnáctého. Nebyl to první pokus. Už v říjnu 1582 oznámil nový kalendář pražský arcibiskup Martin Medek.

Jenže arcibiskup mohl poroučet faráři, ne celé zemi. A zemi tvořili stavové. A ti nespěchali. Na jaře 1583 chtěli, aby se císař o novém kalendáři nejdřív domluvil se sousedy.

Kdyby měly Čechy jiné datum než Sasko, jak by se kupci domluvili, kdy je trh? A Sasko s Braniborskem nový kalendář odmítaly. Prý by tím uznaly, že papež smí rozhodovat i o nich. Sněm nakonec nic neusnesl.

Kalendář prosadil císař svým mandátem. A myslel i na praktické věci. Tiskaři museli kalendáře a pranostiky na nový rok sestavit podle nového počítání. A lednové soudy císař odložil, aby se lidé v nových datech nejdřív zorientovali.

Jenže to platilo jen pro Čechy. Na Moravě stavové protestovali, že se jich nikdo nezeptal, a nový kalendář zavedli až na podzim. Slezsko přešlo v lednu, Uhry až v roce 1587. Takže na pár měsíců platilo, že kdo jel z Prahy na Moravu, cestoval v čase. O deset dní zpátky.

Představ si kupce, který vyjede z Prahy 18. ledna. Jede čtyři dny. A když dorazí na Moravu, píše se tam 12. ledna.

Podle kalendáře tedy přijel o šest dní dřív, než vyjel. Pachatel to ale není. Rudolf jen převzal, co o dva roky dřív nařídil někdo jiný.

Ten někdo byl papež Řehoř XIII. 24. února 1582 vydal bulu, podle které se z kalendáře vyškrtne deset dní. Itálie, Španělsko, Portugalsko a Polsko poslechly hned na podzim. Po čtvrtku 4. října následoval pátek patnáctého.

Tu noc zemřela ve Španělsku svatá Terezie z Avily. Zemřela 4. října večer. A pohřeb měla hned druhý den ráno. Patnáctého.

Proč by ale papež škrtal dny? Kvůli Velikonocům. Velikonoce jsou první neděli po prvním jarním úplňku. Podle nich se řídí celý rok: začátek půstu, Nanebevstoupení, Letnice.

Když se pohne Velikonoční neděle, pohne se s ní půlka svátků. A jaro podle církve začínalo jarní rovnodenností, 21. března. Odvolávala se přitom na Nikajský koncil z roku 325. Jestli ho tam opravdu stanovil, o tom dnes historici pochybují. Ale tohle datum platilo stovky let.

Rovnodennost je přitom skutečná věc na nebi. Je to den, kdy Slunce stojí přesně nad rovníkem a den i noc jsou skoro stejně dlouhé. A astronomové viděli něco znepokojivého. Rovnodennost nepřicházela 21. března.

Přicházela už jedenáctého. Mikuláš Koperník ji v roce 1516 naměřil přesně tehdy. Jaro utíkalo z kalendáře. Pomalu, ale pořád jedním směrem.

Kalendář tvrdil, že je ještě zima, a Slunce už bylo deset dní v jaru. A úplňky v církevních tabulkách se navíc rozcházely se skutečným Měsícem o čtyři dny. Jarní svátek se pomalu stěhoval k létu. Vědělo se to dlouho.

Anglický učenec Roger Bacon psal papeži, že kalendář je potřeba opravit, už v roce 1267. Mikuláš Kusánský chtěl v roce 1439 vynechat týden. Astronoma Regiomontana prý pozval papež do Říma kvůli kalendáři, a on tam do roka zemřel. Koncil o opravě jednal. Bez výsledku.

Koperník napsal, že délka roku ještě není dost přesně změřená. 300 let tedy všichni věděli, že kalendář nesedí. A nikdo ho neopravil. V sedmdesátých letech šestnáctého století se konečně měřilo naostro.

Ve Florencii nechal kosmograf Egnazio Danti na průčelí kostela Santa Maria Novella připevnit kovový kruh. Jeho stín ukazoval den rovnodennosti. Danti se pak sám stal členem papežské komise, která kalendář opravovala. Ale abychom pochopili, kde se chyba vzala, musíme o 1 600 let zpátky.

Řím, rok 46 př. n. l. Římský rok má 355 dní, a aby neujížděl, kněží občas přidají celý měsíc navíc. Jenže to dělají i podle toho, komu se hodí delší nebo kratší úřad. Kalendář je tak rozhozený, že svátek žní nepřipadá na léto a svátek vinobraní na podzim.

Julius Caesar to s radou astronoma Sosigena utne. Ten rok natáhne na 445 dní, aby se kalendář vrátil k ročním obdobím. Říká se mu rok zmatení. A od dalšího roku platí jednoduché pravidlo: rok má 365 dní a každý čtvrtý rok se přidá jeden den.

V průměru 365 a čtvrt dne. Hned po Caesarově smrti se to pokazilo. Den navíc se přidával každý třetí rok místo čtvrtého. Za 36 let tak přidali 12 dní místo devíti.

Císař Augustus to musel spravit: na 12 let přestupné roky zrušil. A mimochodem: že Augustus vzal únoru den, aby jeho srpen nebyl kratší než Caesarův červenec? To je legenda, vymyšlená o víc než tisíc let později. Srpen měl 31 dní už předtím.

Proč ale vůbec nějaké přestupné dny? Protože den a rok spolu nemají nic společného. Den je jedna otočka Země kolem osy. Rok je jedna cesta kolem Slunce.

A ta cesta prostě netrvá celý počet otoček. Trvá jich 365 a něco. Caesar to něco odhadl na čtvrt dne. Šest hodin.

Jenže skutečný rok, od jara do jara, trvá 365 dní, 5 hodin a 49 minut. Skoro. Caesarův rok trvá o 11 minut déle. 11 minut.

To nic není. Za rok to nepoznáš, za lidský život taky ne. Ale kalendář se nezastaví. Každý rok přijde jaro o 11 minut dřív, než kalendář čeká.

A za 128 let je z těch minut celý den. Od Nikajského koncilu do roku 1582 uběhlo 1257 let. Vyděl to 128. Vyjde skoro přesně deset. Takže kdo ukradl deset dní?

Nikdo. Kalendář je po kouscích přidával. 11 minut každý rok, celá staletí. Papež je jen najednou vrátil.

Opravu vymyslel lékař a astronom Aloisius Lilius. Jeho návrh předložil papežské komisi jeho bratr Antonio a v roce 1577 ho komise rozeslala panovníkům a univerzitám po celé Evropě, ať se vyjádří. Nejhlasitěji ho pak hájil jezuitský matematik Christoph Clavius. Oprava má dva kroky.

První je skok. Deset dní pryč, a rovnodennost je zase kolem 21. března. Proč ne víc, aby to sedělo jako za Caesara? Protože reformátorům šlo o pravidlo pro Velikonoce, které se tradičně spojovalo s Nikajským koncilem.

Druhý krok je důležitější. Skok by nepomohl, kdyby kalendář dál přidával. Je potřeba sebrat ty 11 minut ročně. Za 400 let z nich jsou zhruba tři dny.

Tak se za 400 let vynechají tři přestupné roky. Pravidlo je jednoduché. Přestupný je každý čtvrtý rok. Kromě celých století.

Ta přestupná nejsou… pokud nejsou dělitelná 400. Proto rok 1700, 1800 a 1900 přestupné nebyly. Ale rok 2000 byl. Možná sis toho ani nevšiml. Jedna z nejvzácnějších výjimek v kalendáři prošla úplně potichu.

Tak úplně potichu ne. Tabulkový program Excel dodnes tvrdí, že rok 1900 přestupný byl, a zná 29. únor, který nikdy nebyl. Kvůli kompatibilitě se starším programem tu chybu nechali schválně. A jak velká chyba zbyla v kalendáři?

Průměrný rok je teď o necelou půlminutu delší než skutečný. Další den navíc se nasbírá zhruba za 3 200 let. To je problém někoho jiného. A všimni si, co se při skoku nestalo.

Dny v týdnu běžely dál, po čtvrtku pátek. A papež nařídil soudcům, aby ke všem lhůtám přidali deset dní, aby nikdo nepřišel o peníze. Nikomu se neukradl ani den života.

Jen se dny přejmenovaly. Kdo chtěl slavit výročí ve stejný den roku jako dřív, se Sluncem na stejném místě oblohy, posunul si datum o deset dní. Z 12. ledna se stal dvacátý druhý.

Katolická Evropa se přidala rychle. Protestanti ale nechtěli „papežský kalendář“. Ne kvůli astronomii, i luteránský astronom Johannes Kepler reformu podporoval. Šlo o to, kdo komu poroučí.

Tak Evropa víc než 100 let žila ve dvou časech. Protestantské německé země přešly až v roce 1700. Švédsko to zkoušelo postupně, zamotalo se, a v roce 1712 muselo přidat 30. února. Ten den opravdu existoval. Británie a její americké kolonie čekaly do roku 1752. To už musely přeskočit 11 dní.

Proč jedenáct? Protože rok 1700 byl ve starém kalendáři přestupný, a v novém ne. Traduje se, že Angličané pak vyšli do ulic a křičeli: Vraťte nám našich 11 dní! Historici ale žádné takové vzpoury nenašli.

To heslo se objevuje na satirickém obraze z volební hostiny. Legenda o vzpourách vznikla až později. George Washington se narodil 11. února. Po reformě slavil narozeniny dvaadvacátého.

A Rusko? To přešlo až v roce 1918, už o 13 dní. Proto Říjnová revoluce podle našeho kalendáře vypukla v listopadu. Řecko přešlo jako jedna z posledních zemí Evropy, v roce 1923. Ten rozdíl roste dál.

Každé století, které starý kalendář má přestupné a nový ne, přidá den. Teď je to 13 dní. Po roce 2100 to bude čtrnáct. A tady je odpověď ze začátku.

Některé pravoslavné církve, například ruská nebo srbská, se dodnes drží Caesarova kalendáře. Slaví Vánoce 25. prosince. Jenže jejich 25. prosinec je náš 7. leden. Takže ty dny nikdo neukradl.

Kalendář jen dlouho doháněl Slunce. A dohání ho dodnes. I ten náš se jednou o den rozejde.

Za nějakých 3 000 let. A Tři králové roku 1584? Ti byli v Čechách posledním dnem starého kalendáře.