5 českých záhad pod lupou vědy (jednu nevyřešil nikdo)

Pod malým kostelem u Kutné Hory leží kosti asi 40 000 lidí. Z některých jsou svícny, z jiných erb. Dlouho se tradovalo, odkud se tam vzaly. Pak přišli vědci… a odpověď našli v zubech.

Česko je plné takových záhad. Mistr, kterého prý oslepili. Hora, na které stál praotec Čech… a která byla kdysi sopkou. Hliněný obr na půdě synagogy.

U čtyř z nich už víme, co je pravda. A ta pátá? Tu nevyřešil nikdo. Dodnes.

Pověst zná skoro každý. Mistr Hanuš postavil na Staroměstské radnici orloj tak krásný, že se konšelé báli, aby podobný nepostavil i jinde. Tak ho nechali oslepit. A slepý mistr se pomstil: sáhl do stroje… a orloj se zastavil.

Jenže doklady vyprávějí jiný příběh. Dochovala se listina z 9. října 1410, která hodináře Mikuláše z Kadaně odměňuje za práci na orloji. Tedy desítky let předtím, než se objevil Hanuš. Astronomické výpočty k tomu možná připravil Jan Šindel, to je ale jen hypotéza.

A Hanuš? Skutečně existoval. Jmenoval se Jan Růže a na konci 15. století orloj spravoval a vylepšoval. Kdo ho tedy udělal tvůrcem?

Roku 1570 napsal Jan Táborský, že orloj postavil Hanuš. Spletl se. A k omylu se časem přidala pověst o oslepení. Známá je hlavně z Jiráskových Starých pověstí českých z roku 1894. Žádný záznam o oslepení se ale nenašel.

Skutečný zázrak je jinde: v ciferníku. Není to obyčejné počítadlo hodin, ale mapa oblohy. Kulatou oblohu promítá do plochého kruhu, podobně jako mapa světa promítá kulatou Zemi. Zlatá ruka ukazuje zároveň troje hodiny.

Běžný čas na římských číslicích. Staročeský čas, kde den začíná západem Slunce. A babylonské hodiny, které dělí den od východu do západu Slunce na 12 dílů. V létě je takový díl delší, v zimě kratší.

Po zvěrokruhu putuje Slunce a měsíční koule se otáčí, aby ukázala, jestli je Měsíc v úplňku, nebo v novu. Apoštolové v okýnkách přibyli až mnohem později. V květnu roku 1945 orloj těžce poškodil požár a původní apoštolové shořeli. Dnešní figury vyřezal po válce Vojtěch Sucharda.

Orloj je tedy starší než Hanuš. A pověst o oslepení je mladší než orloj… Příští záhada je ještě mnohem starší. Asi 26 milionů let.

Praotec Čech vystoupal na horu Říp, rozhlédl se a řekl: tady je země oplývající mlékem a strdím. Aspoň tak to známe z Jiráska. Nejstarší verze je ale skromnější. Kronikář Kosmas ji zapsal na začátku 12. století a píše jen o tom, že se praotec se svými lidmi usadil u Řípu.

O výstupu na vrchol nepíše nic. Scénu na vrcholu přinesly až mladší verze. A sám Kosmas přiznává, že čerpá z vyprávění starců. Archeologie navíc žádného konkrétního praotce nepotvrzuje.

Najdeme ale stopy prvních slovanských osad ze 6. století: domy zahloubené do země a charakteristickou keramiku. Ta pověst je tedy spíš zakladatelský mýtus. Příběh, který vysvětluje, odkud se vzalo jméno země. Na čem ale praotec podle pověsti stál, to víme docela přesně.

Říp je sopečného původu. Je z tmavé horniny podobné čediči a vznikl zhruba před 26 miliony lety. A roku 2025 přišli geologové z Univerzity Karlovy s ještě lepším příběhem. Tehdy v krajině stoupalo žhavé magma a narazilo na podzemní vodu.

Voda se v mžiku změnila v páru… a země vybuchla. Vznikl široký kráter. Ten pak zaplnila láva a vytvořila lávové jezero. Láva pomalu chladla a praskala do sloupů, které se rozbíhají jako vějíř.

Pak přišly miliony let deště, mrazu a řek. Okolní měkčí horniny se postupně odplavily. Tvrdé ztuhlé jezero zůstalo… Dnešní Říp tedy není vrchol sopky. Je to kámen z nitra jejího kráteru, který vyčnívá jen proto, že všechno kolem zmizelo.

Praotec Čech tak podle pověsti stál na zkamenělém lávovém jezeře. Jen o tom nevěděl. Další záhada ale nevyrostla ze země. Z té země ji někdo uhnětl.

Rabi Löw uhnětl z vltavské hlíny obra. Do úst mu vložil šém, lísteček s božím jménem, a golem ožil. Sloužil, chránil ghetto… až se jednou vymkl kontrole. Rabín mu šém vytrhl a golemovy ostatky prý dodnes leží na půdě Staronové synagogy.

Rabi Löw, zvaný Maharal, opravdu žil. Byl to učenec a učitel, v Praze zemřel roku 1609. Roku 1592 ho dokonce přijal císař Rudolf II. O čem spolu mluvili, ale nevíme. A o golemovi v žádném dokladu z jeho života není ani slovo. Samotná myšlenka umělého člověka je mnohem starší.

Už Talmud, sestavený zhruba před 1 500 lety, vypráví o učenci, který stvořil člověka. Ten ale nemluvil a jiný rabín ho poslal zpátky v prach. Později se golem připisoval rabínovi z polského Chelmu. A kdy se golem poprvé spojil s Prahou a s rabi Löwem?

Podle toho, co se zatím našlo, až roku 1834, v jednom německy psaném románu. Víc než 200 let po rabínově smrti. Pak se příběh rychle šířil ve sbírkách pražských pověstí. A roku 1909 vydal jeden autor „starý rukopis“ s dalšími golemovými dobrodružstvími.

Rukopis si ale sám vymyslel. A co ta půda? Na začátku 20. let se tam vydal reportér Egon Erwin Kisch. Golema nenašel.

O desítky let později ho tam hledali radarem. Opět nic. Golem ale ožil jinde: v kultuře. Roku 1920 natočil Paul Wegener slavný němý film Golem.

A ve stejném roce vyšla hra Karla Čapka R.U.R., ve které poprvé zaznělo slovo robot. Vymyslel ho bratr Josef, podle slova robota. Čapek sám ale přiznal, že podobnost jeho robotů s golemem si uvědomil až po dopsání hry. Golem tedy není stará pražská vzpomínka.

Je to příběh z 19. století, který si Praha oblékla tak dobře, že dnes vypadá starší než samotné město. Další záhada ale žádná pohádka není. Ta je z kostí.

Kostnice v Sedlci patří k nejnavštěvovanějším památkám v Česku. Jen za rok 2024 do ní přišlo kolem 300 000 lidí. A každý se ptá na totéž: odkud se vzalo tolik kostí? Pověst má odpověď.

Opat Jindřich prý roku 1278 přivezl ze Svaté země hrst hlíny z Golgoty a rozsypal ji na zdejším hřbitově. Z obyčejného hřbitova se stala svatá půda a lidé se tu chtěli nechat pohřbít. Kosti pak roku 1511 skládal do pyramid poloslepý mnich. Jenže nejstarší zápis o hlíně z Golgoty je o víc než 300 let mladší než samotná událost.

A o poloslepém mnichovi nemáme žádný záznam. Svícny, erb a girlandy vytvořil mnohem později, roku 1870, řezbář František Rint pro Schwarzenberky. A kdo tedy v kostnici leží? Když se kostnice v letech 2016 až 2023 opravovala, archeologové v okolí odkryli přes 1 800 koster.

Víc než polovina ležela v hromadných hrobech. Byla to stopa po katastrofách. Kroniky zmiňují dvě. Hladomor roku 1318. A černou smrt, morovou epidemii v letech 1348 až 1350. Jenže o moru se v kronikách píše jen málo.

Kdo leží ve kterém hrobě? Tady přichází ta chvíle se zuby. Na zubech každý rok přibude tenká vrstvička, trochu jako letokruh na stromě. Podle poslední vrstvy vědci poznají, jestli člověk zemřel v teplé, nebo v chladné části roku.

U jedněch hromadných hrobů vychází spíš teplá část roku, u jiných spíš chladná. A pak radiokarbon. Vědci z Akademie věd a Univerzity Karlovy změřili přes 170 vzorků. Výsledky pak porovnali s tím, který hrob je starší a který mladší.

Pět hromadných hrobů odpovídá hladomoru. Osm moru. A to je to překvapení. Černá smrt tady podle všeho zabíjela víc, než se dlouho myslelo.

O jejích obětech v Kutné Hoře se v kronikách skoro nepíše, a přesto po sobě zanechala tolik hromadných hrobů. Tahle záhada je tedy vyřešená. Vyprávěly ji kosti… Ta poslední ale neřekla ani slovo. Ani písmenko, které by kdo přečetl.

V knihovně americké univerzity Yale leží kniha, které se říká Voynichův rukopis. Přes 200 stran neznámého písma. Podivné rostliny, které nikdo nezná. Kruhové mapy hvězd.

Nahé ženy v zelené vodě. A text… který dodnes nikdo nepřečetl. Přitom její stopa vede do Prahy. Na první stránce je vybledlý podpis Jakuba Hořčického z Tepence, lékárníka a alchymisty na dvoře Rudolfa II. Později knihu v Praze vlastnil Jiří Bareš a psal kvůli ní do Říma slavnému učenci.

Pak ji po něm zdědil lékař Jan Marek Marci. A ten ji do Říma poslal s dopisem: prý slyšel, že ji císař Rudolf koupil za 600 dukátů. Víme to ale jen z druhé ruky. Roku 1912 knihu v Itálii koupil obchodník s knihami Wilfrid Voynich.

Od něj má jméno. Co s ní dokázala věda? Za prvé stáří. Roku 2009 vědci v Arizoně změřili radiokarbonem pergamen ze čtyř listů.

Vyšlo jim, že pergamen je z kůže zvířat, která žila zhruba mezi lety 1404 a 1438. Pozor, to je stáří pergamenu, ne okamžik, kdy na něj někdo začal psát. Za druhé text. Slova se v něm opakují podobně jako v opravdových jazycích. Na jazyk jsou ale písmena až moc předvídatelná.

Prostá šifra, kde se každé písmeno nahradí jiným, to podle jazykovědců nevysvětlí. Podle jedněch je to jazyk nebo složitá šifra. Podle druhých propracovaný podvrh. Nesmyslný text, který jen vypadá jako jazyk.

A rozluštění? To se ohlašuje skoro každý rok. Roku 2017 tvrdil jeden badatel, že jde o zkratkovitou latinu. Odbornice ale ukázala, že jeho ukázky nedávají gramatický smysl.

Roku 2019 zase jiný oznámil zapomenutý jazyk. Univerzita, kde působil, pak kvůli pochybnostem stáhla svou tiskovou zprávu. Víme tedy, z čeho kniha je, jak je stará a kudy putovala… Nevíme, co v ní stojí. A možná v ní nestojí vůbec nic.

Čtyři záhady věda vysvětlila. U páté zatím jen víme, co nevíme. Jestli chceš, aby Tom příště vzal lupu na další českou záhadu, napiš jakou do komentářů.